reklama

Teorie falešného bytostného já

Teorie falešného bytostného já - studie k diplomové práci

Písmo: A- | A+
Diskusia  (21)

Teorie falešného bytostného Já   Kolektivní nevědomí Říká se, že jedním ze zásadních Jungových přínosů do moderní psychologie je rozšíření Freudovy koncepce osobního nevědomí o nevědomí kolektivní. Jung kritizoval svého učitele, kolegu i přítele Freuda za to, že omezoval pojem nevědomí na skladiště vytěsněných nebo zapomenutých obsahů. Přesto to byl Freud, kdo přivedl mladšího Junga ke studiu lidských snů. Jung si povšiml, že určité sny lidí na celém světě mají mnoho společného. I nevzdělaný chasník může mít sen, který je velice blízký mýtům z druhého konce světa, o kterých sotva kdy mohl slyšet. Stejně tak si mohl duševně chorý člověk sám od sebe znovuobjevit kult uctívání slunečního boha. Lidé na celém světě si vykládají pohádky a mýty, které mají až podezřele shodný děj a postavy. Podobné myšlenky ho vedly k tomu, že existuje jakási kolektivní lidská paměť s řadou nashromážděných zkušeností, se kterou se rodíme. Neznamená to, že by v nás byla ukryta tlustá kniha, jakási přesná kronika plná jmen a skutků od všech starověkých králů po našeho dědečka. Přesto je však něčím opravdu mimořádným.   Kouzelná knihaJe to spíše poněkud nejasná kniha plná nejrůznějších náčrtků, obecných plánků a lidských sklonů. Spíše než hotové dílo mi připomíná náčrtky podivného geniálního spisovatele, který vymyslel celou řadu neuvěřitelně chytlavých postav. Jednotlivé charaktery (Jung je nazývá podle Filóna Alexandrijské­ho archetypy ) jsou zde pozoruhodně plasticky a psychologicky prokresleny. Objevuje se zde například neobyčejně půvabná a přitažlivá dívka ( anima ). Pomyslný autor si sice poznamenal stovky zápletek, které můžou naše děvče potkat, ale jako by se nemohl nebo nechtěl rozhodnout, jaké jí dá konkrétně jméno. Ba co víc. Natolik si libuje v obecných a universálních popiscích, že nechal nerozhodnuto, zda bude pyšnou princeznou nebo chudým pracovitým děvčetem. Může nám připadat jako zbytečnost a neodůvodnitelná zátěž nosit s sebou takovouto tlustou knihu mlhavých mýtů a pohádek tak prastarých, že se dávno zapomnělo na jména. Ovšem co nás může připravit na život lépe? Kupříkladu chlapec, který má u sebe tuto knihu, nebude zcela bezradný, má-li se u potoka při východu první hvězdy setkat s dívkou, co se mu tak líbí. Čarovná kniha kolektivního nevědomí se sama otevře na stránce obsahující náčrtek té nejpodobnější pohádky. V jediném okamžiku mu přečte celý příběh hlasem tak tichým, že chlapec neuslyší ani jediné slovo, ale tak hlasitým, že pochopí každou její myšlenku. Naše tajuplná kniha mu „instinktivně“ našeptá, co má dělat. Bude k němu promlouvat i v řeči snů. Jednou se objeví jako kouzelný dědeček, který ho před dívkou varuje, neboť je to převlečená zlá čarodějnice. Jindy mu sešle vizi o tom, že ji chce nazítří spořádat zlý, zapáchající drak a chlapec je jediným, kdo ji může hrdinně zachránit. O užitečnosti takového artefaktu – kolektivního nevědomí, už asi zapochybují jen nemnozí.   Vědecká teorie Předpokládejme, že teorie kolektivního nevědomí (kouzelné knihy) je skutečnou vědeckou teorií, která stále uspokojivě vysvětluje fenomény, jakými jsou například výše uvedené a jinak těžko vysvětlitelné analogické sny a pohádky. Můžeme se samozřejmě dlouze zamýšlet nad tím, splňuje-li například Popperovskou podmínku falsifikace (Popper má zato, že teorii nemůžeme nikdy dokázat, nýbrž ji pouze empiricky testovat; hodnotnou teorií je tedy paradoxně taková, kterou je možné empiricky vyvrátit - falsifikovat). Mohli bychom citovat Jungovy oblíbené příklady z jeho vlastní praxe, nebo si najít své vlastní a porovnávat je s ostatními existujícími teoriemi. Takové důslednější dokazování nebo vyvracení by však bylo mimořádně zdlouhavé a odvedlo by nás do tématu. Kritičtější čtenář si jistě sám vyhledá odpovídající literaturu.   Otázky po smyslu Kdybych náš příběh o kouzelné knize vyprávěl hloubavému filosofovi, možná by ho napadla otázka, kdo knihu stvořil. Odpovědi by se lišily podle založení odpovídajícího. Jeden by za vším viděl ruku boží, jiný třeba hledal odpověď v minulých životech, v teoriích J. B. Lamarcka nebo například v moderním neodarwinismu. Pozoroval by evoluci instinktů u zvířat, výhody jaké přináší nevědomí pro vyšší počet potomků, úspěšnější přežití nebo například naše „sobecké“ geny. Na otázku, jaký má kniha smysl, jsme už ve stručnosti (alespoň pro chlapce) něco odpověděli. Hloubavá duše by však pravděpodobně uspokojena nebyla. Tázala by se dál po hlubším smyslu kolektivního nevědomí, po tom kam svou existencí směřuje, co je její hlavní a nejdůležitější cíl. Myslím, že Jung by se touto otázkou nenechal zastrašit. Smysl kouzelné knihy by viděl v jejím propojení a sjednocení s vědomím. Tento nesnadný proces, kdy se propojuje kouzelná kniha (kolektivní nevědomí) a skladiště našich vytěsněných nebo zapomenutých obsahů (osobní nevědomí) - tedy obou částí našeho nevědomí - s vědomím, se nazývá individuací (či také integrací osobnosti).      Bytostné Já Pověděli jsme si, že v naší kouzelné knize existuje archetyp dívky nebo ženy, který Jung pracovně nazval „anima“. Stejně tak je v knize načrtnuta i záhadná postava, jejímž účelem je sjednocovat naší osobnost („bytostné Já“). Umožňuje nám prožít pocit celosti a sjednocení protikladů. Protože sídlí v samotném středu naší psýché, má přístup jak k tomu, co si uvědomujeme, tak k tomu co jsme z vědomí vytlačili nebo co se do něj nedostalo, a nakonec i k celé kouzelné knize. Působivost a oslnivost takové postavy musí být proto nezměrná. My neboli naše „já“ jsme proti „bytostnému Já“ jako malí červíci. Působí na nás jako cosi božského, transcendentálního (překračujícího a přesahujícího naše „já“). Nemůžeme se proto divit, že ho mnozí jungovští badatelé označují jako zakoušení hlubokého duchovního tajemství, tajemný zdroj psýché nebo dokonce projev Boha v nás. Bytostné Já vchází do našich snů a vizí podle knihy často jako samotný Bůh, Kristus, Buddha nebo kupříkladu svatý grál.  V předchozím odstavci jsme si pověděli něco o samotném těžišti a středu naší osobnosti – bytostném Já. Představuji si ho jako neochvějný božský hlas, jehož slova mají moc sloupnout nám z očí šupiny. Když zaslechneme jeho hlas, cítíme, že se stáváme sami sebou. Král a královna v každém z nás se pod libou melodií jeho slov přibližují k sobě, podávají si ruce a objímají se v nejušlechtilejším ze všech citů, v opravdové lásce. Střípky na tisíc kusů rozbité osobnosti se jako zázrakem začnou pojit v jediný, celistvý kus. Ten, kdo mu naslouchá, stává se vnitřně silnějším, krásnějším a vpravdě dokonalejším.   Channeling – metoda zasvěcenců Při svém hledání odpovědí na otázky smyslu života a podstatu duchovna, jsem byl mnohdy zavlečen na poněkud prapodivná místa. Jedním z nich byla společnost praktikující channeling. Název channeling odvozen z anglického slova channel (kanál) a rozumí se tím metoda, kdy skrze určitý kanál komunikujete s duchovními bytostmi (vyššími inteligencemi). Způsob, jak se duchovní bytosti projevují, může být odlišný. Zřejmě nejpokročilejší je čistá telepatie, kdy položíte otázku, člověk ovládající channeling jí v duchu zopakuje a v mysli se mu téměř okamžitě „telepaticky“ objeví odpověď.   Nic věc neosvětlí lépe než názorný příklad. Se svým kamarádem, jsem se zašel podívat na channeligovsku přednášku. Po asi hodinovém výkladu o duchovních mistrech (viz. níže) bylo možné z publika klást „zasvěcenci“ otázky. Pobídl jsem svého kamaráda, aby sebral odvahu a položil jim otázku. Oba jsme tehdy systematicky pracovali na svém sebepoznávání a tak otázka zněla asi takto: „Můžete se prosím mistrů zeptat, jaké jsou mé nejlepší a jaké jsou mé nejhorší psychické vlastnosti?“ Zasvěcenec kývl hlavou, zavřel oči a pomalým hlasem odpověděl. Dnes už si vzpomínám jen, že tou nejlepší vlastností měla být „krásyplnost“.   K dalším způsobům komunikace patří automatické písmo a kresba, siderické kyvadlo, nebo jiné techniky, sdělované už osobně členy channelingové společnosti. Channelingu existuje vnitřní hierarchie Inteligencí, se kterými můžete komunikovat. Například pátý stupeň je označován jako „vyšší já“ a je prý vhodný pro většinu začátečníků. Zkušení zasvěcenci (tak se navzájem označují někteří z těch, co provádějí channeling) mají prý 60 – 90procentní průnik do této sféry. Kromě vnitřní hierarchie rozlišují i hierarchie vnější. Existuje tedy například Argegor nebo mistr pátého stupně. Přístup do deváté dimenze (stupně) označované jako „Duch svatý“ nebo „Vnitřní Kristus“ mají pak prý už jen nejvyspělejší zasvěcenci.   Aktivní imaginace Zajímavé je, že channeling je v mnoha rysech podobný Jungově metodě aktivní imaginace. Jak už je pro Junga příznačné, pojem „aktivní imaginace“ používal v různých dobách poněkud odlišně a posunutě. Zprvu tak označoval například i volnou kresbu nebo stavbu z písku. Kresba nebo stavba projektivně zobrazovala něco o našem nevědomí. Je pochopitelné, že temná patlanice plná ostří, zubatých kol a hnijících mrtvol bude odrážet něco jiného než světlý, čisťounký obrázek s domečkem a šťastnou usmívající se rodinou. Taková výpověď o stavu nevědomí může mít velký význam pro analytickou praxi. Později zúžil pojem aktivní imaginace na oboustrannou komunikaci s postavami z našeho nevědomí. Jung osobně nejčastěji komunikoval s překrásnou dívkou Salome a bělovousým starcem Filemonem.   Falešné bytostné Já Vraťme se na chvíli zpátky k naší skupince praktikující channeling. Vůdčí osobnost a nejvyšší zasvěcenec této skupinky, který o sobě tvrdil, že za určitých situací komunikuje se samotným Bohem, prožíval poněkud zvláštní osobní život plný agresivity, násilí i zneužívání hrubé síly. Nepochyboval jsem, že tento člověk provádí v užším slova smyslu aktivní imaginaci, odmítal jsem však představu, že takto vypadá „zasvěcenec“ s vyrovnanou a integrovanou osobností. Jeho příklad byl pro mě podnětem k přemýšlení nad tím, jak může cosi, co se snaží vystupovat jako archetyp bytostného Já, nebo Boha vést k pravému opaku, tedy desintegraci osobnosti. Již dříve jsem si povšimnul toho, jak si jsou protiklady mnohdy velmi podobné. Obrovské horko a zimu vnímáme i přes to, že je registrují jiné senzory jako téměř stejné. Ať se popálíme studeným tekutým dusíkem nebo vařící smůlou, můžeme to prožívat téměř identicky. To stejné platí i pro lidské charaktery. V dílech profesora Tolkiena vystupují postavy „hodného“ kouzelníka Gandalfa bílého a „zlého“ kouzelníka Sarumana bílého. Na první pohled jsou si tak podobní, že si je popletou i blízcí přátelé. V dobách, kdy jsem působil jako vedoucí jednoho křesťanského oddílu, mi hluboce věřící dítě pravilo, že jsem podle něj buď hodně dobrý nebo hodně zlý, ale pořád nemůže přijít na to co. Vztáhneme-li tento zákon o podobnosti opačných extrémů na bytostné Já, dostaneme něco, co bude usilovat o desintegraci (rozpad, rozklad) osobnosti. Získáme postavu falešného boha, antikrista, věčně se nenávidící a rozdělené dvojice. Na první pohled bude působit pravděpodobně stejně jako bytostné Já. Může nás učarovat svou moudrostí (ve skutečnosti by však mělo jít spíše o falešné lišáctví) a extrémními prožitky, které přináší jeho přítomnost. Nazvěme si tento archetyp pracovně kupříkladu „falešným bytostným já“.   Hlouběji do problému Užitím dvou metod (teoretickou, racionální aplikací pravidla o podobnosti extrémů a praktickým, empirickým pozorováním channelingovského zasvěcence) jsme právě vytvořili pojem falešného bytostného já a odvodili si jeho klíčové vlastnosti. Zkusme nyní zapojit fantazii a prozkoumat tento pojem poněkud více do hloubky. Pokud bychom pustili ke slovu filosofa, mohl by se nás zeptat například na to, jaký má falešné bytostné já smysl, proč se v naší psýché objevuje, jak ho rozeznáme od skutečného bytostného Já nebo například zda může být za určitých okolností užitečné a prospěšné. Pokud se ptáme na užitečnost, musíme si nejdříve ujasnit užitečnost k čemu. Přijmeme-li jungovský předpoklad, že smyslem života je individuace a integrace osobnosti, můžeme postoupit o krůček dál. Napadá mě, že i pro tento účel by mohlo být falešné bytostné já paradoxně velmi užitečné. Nabízí se například analogie s depresí. Na první pohled jistě něco, co člověku jen bere sílu a rozleptává jeho osobnost. Přesto víme, že určitý typ deprese je spíše než pouhou dysfunkcí skutečným léčebným procesem. Nebráním se tedy myšlence, že skutečné bytostné Já by mohlo využívat falešné bytostné já a cíleně vychýlit psýché z rovnováhy, která již není z nějakého důvodu udržitelná. Díky tomuto vychýlení, nastolení chaosu, zmatku, rozpadu hodnot a názorů se může od základu přestavět značná část osobnosti v něco praktičtějšího.     Starý domeček Představme si, že naše osobnost je vcelku pěkný malý domeček. Možná už je pro naši rodinku trošku malý a zastaralý (po prababičce), ale při pohledu z ulice vypadá opravdu hezky. Ale ouvej, rodině se narodila dvojčátka. Můžeme tedy přistavět další místnost, vzhledem k tomu, že domek nebyl projektován pro podobné rozšiřování, nepůsobí již tak malebně, ale uměle přistavěná část vypadá z ulice škaredě a nepatřičně. Navíc se nepodařilo sehnat stejné cihly ani barvu omítky. Když se za dva roky mělo narodit další děťátko, rodina se shodla na tom, že nejlepší bude již nevyhovující domek po prababičce zbourat. Časté opravy se prodraží. Střecha již už navíc začíná padat na hlavu, je už příliš malý a nevyhovuje modernímu způsobu života rodiny. Rozhodnou se zavolat experty a domek zbořit. Na jeho místě postaví větší domek s pevnými základy, přesně podle svých představ a potřeb. Falešné bytostné já se v našem příkladu podobalo expertům bourajícím domek. Rozložilo naší osobnost, která už se nedala lacině záplatovat a učinila tak prostor pro něco nového a třeba i více praktického.   Pravé nebo falešné? Další zajímavou otázkou je, jak poznáme, zda se jedná o skutečné bytostné Já nebo o falešné. Jak jsem uvedl výše, obě já nám budou na první pohled připadat téměř identická. Stavební experti zabývající se demolicí nebo výstavbou mohou nosit stejné montérky a sotva je tak od sebe rozeznáme. Stačí však chvíli počkat a pozorovat experty při práci. Jedni budou převážně bourat a druzí stavět. Jedni budou jezdit spíše ke starým, padajícím nebo na nevhodném místě postaveným domům, druzí spíše na prázdné pozemky popřípadě vyklizené zbořeniště. Říká se, že strom poznáme po jeho ovoci.   Shrnutí Pověděli jsme si něco o kouzelné knize kolektivního nevědomí, archetypech a bytostném Já. Seznámili jsme se s hrubým základem channelingu i aktivní imaginace. Objevili jsme, že v naší psýché existuje kromě integrující složky i právě opačný archetyp, který jsme pracovně nazvaly falešným bytostným já. Zamysleli jsme se nad některými jeho projevy, funkcí a diferenciaci (odlišení) od bytostného Já. Celý výklad jsme pro větší čtivost a názornost doplnili řadou příkladů a analogií.  

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

Komentáře

Jan Tyl

Jan Tyl

Bloger 
  • Počet článkov:  9
  •  | 
  • Páči sa:  0x

Významný český analytik, filosof, psycholog a publicista:-) Zoznam autorových rubrík:  SúkromnéNezaradené

Prémioví blogeri

Post Bellum SK

Post Bellum SK

74 článkov
Jiří Ščobák

Jiří Ščobák

752 článkov
Zmudri.sk

Zmudri.sk

3 články
Monika Nagyova

Monika Nagyova

295 článkov
reklama
reklama
SkryťZatvoriť reklamu